ZŠ Praha - Radotín, Loučanská 1112/3

Trošku se mi klepaly ruce. Najednou jsem ucítila tíhu odpovědnosti za příjezd dvou zaměstnaných mužů, sloužících státu i lidu českému. Nejvíce mne zneklidňovaly připravené otázky, za jejichž jednoduchost či prvoplánovitost by mě snad mohl někdo vinit, pak však můj pohled padl na V. Zavřelovou, stojící po mé pravici, a vše se rozjasnilo, jelikož kritika nespadne pouze na mou šíji.

Na začátku sice nebylo zcela jasné kdo s kým chce udělat rozhovor - policisté z „prevenčního“ Jiří Beran a Jiří Pikan byli totiž velmi zvědaví, jak na nás žáky jejich návštěva zapůsobila. Nakonec se ale gentlemansky poddali a odpovídali na položené dotazy upřímně a vstřícně. A hned první reakce je pro nás Radotíňáky jistě potěšující...

Pozorujte výrazné rozdíly mezi ryze pražskými dětmi z centra a ostatními spíše z okrajových částí?

Jiří Pikan: Ano, ale nechceme tím rozhodně pošpiňovat školy více do centra. Je ale pravda, že například zde v Radotíně jsme se setkali s ochotou zapojit se do programu, činnosti, naproti tomu v Praze 1 jsme přišli do třídy a děti nás „přivítali“ slovy: F**k the police. Také v dotaznících se objevují častěji peníze upřednostněné před životem.

Jak jsou zpracovávány vaše prevenční programy?

J. Pikan: Na metodickém zpracování námi užívaných programů se podílí řada odborníků psychologů i zkušených policistů. Uvedl bych dělení do tří skupin(viz. nákres): Bezpečné chování malých dětí, Bezpečnost silničního provozu (BESIP) a naše skupina Cílená prevence od šestých ročníků do středních škol.

Jakou formou své programy uplatňujete?

J. Pikan: My se snažíme dělat především skupinovou práci, zřídka výkladově.

J. Beran: Skupinová práce je dle mých zkušeností jistě efektivnější.

J. Pikan: Ano, snad proto, že se členové skupiny učí navzájem od sebe a potom můžeme působit pouze jako koordinátoři, je to pak lépe zapamatovatelné.

Kdy a na čí popud vzniklo oddělení prevenční policie?

J. Pikan: Prevenční policie začala fungovat v roce 2000, dnes má okolo třiceti členů a vznik byl víceméně spontánní.

Takže to nebylo kvůli neúnosnosti chování dnešní mládeže?

J. Pikan: Ne naopak. Jsme zastánci dětí. Děti se chovají tak, jak to vidí u svých rodičů.

Zažili jste minulý režim již ve službě?

J. Pikan: Ano.

J. Beran: Ne, během revoluce jsem opouštěl povinný vojenský výcvik. K policii jsem se chystal, ale váhal jsem s tím a čekal až se upraví legislativa.

Trošku naivní...

J. Beran: Okolnosti mě z toho ale rychle probraly a ani dnes po 20 letech podle mého názoru zákony nefungují správně.

J. Pikan: Máme dobré zákony, jejich prosazování je však vskutku složité. (s úsměvem dodává) Někdy nemožné. Je to hodně o lidech.

Pane Pikane, vy jste zažil změnu dvou režimů. Zvláště u orgánu, který je neodmyslitelně spjatý se státem, musí být razantní změny obtížné...

J. Pikan: Bylo to dost náročné, protože najednou si všichni mysleli, že všichni vězni jsou političtí a hněv lůzy se obrátil proti policistům a dozorcům- v té době jsem působil jako dozorce. V devadesátých letech se objevilo v novinách spousta článků o krutosti bachařů - od té doby jsem také alergický na slovo bachař- pravdou však je, že drtivá většina dozorčích ve vezeních byla složena odborníky a lidmi dělající svou práci odborně.

Jako dozorce jste tedy zažil tzv. humanizaci...

J. Pikan: Ano a ta humanizace zašla příliš daleko. Nepřál bych daňovým poplatníkům vidět, jak to vypadá např. na Mírově. Dosud nevyjasněnou otázkou zůstává, zda by měli vězni, kteří jednou porušili občanská práva, mít dále po dobu trestu na občanská práva nárok. Přehnaná humanizace byla jeden z impulsů, proč jsem odešel k městské policii.

Pane Pikane, všiml jste si mezi vězni určitého typu chování?

Jistě a byl to vzorec chování, který pozoruji jak na školách, tak i mezi lidmi obecně. Chytřejší grázlík ovládá mlčící většinu.

Jste součástí orgánu, často spojovaného s korupcí. Máte k tomu, co říci?

J. Pikan: Je to smutné, ale už jsem se s tímto morem moderní doby setkal. Ke konci své práce u vězeňské služby v Bohnicích, kde se zjišťovala příčetnost souzených. Tam byl velký prostor pro úplatky. Sám jsem dostal nabídku na 300 000,- korun. Samozřejmě jsem předstíral, že nic neslyším...Byli i tací, kteří podlehli.

Jak reagují děti, jestli se zeptáte, „kolik policistů myslíte, bere úplatky?“

J. Pikan: Na jedné střední jsem se dočkal odpovědi 11 z 10, jistě jsou takoví, kteří vás zastaví za rychlou jízdu a řeknou, že to jde za 500,- bez bločku, ale jistě to není většina. Nelze házet vinu pouze na policisty, jde i o druhou stranu- o odpověď dotazovaného řidiče. Doufáme, že odpověď účastníka našeho prevenčního sezení bude: „Ne za tisíc s bločkem!“

Můžeme si to vyložit jako: důležitější je osobní morálka, než znalost zákonů?

J. Pikan: My si především zakládáme na tom, aby v nás žák viděl slušného policistu. Rozhodně je jednodušší podporovat morální vědomí a ne snažit se dětem vykládat zákony od A do Z.

Zmiňovali jste, že máte děti. Zkoušíte prevenční programy i na nich?

J. Beran: Naše holčičce je 2, 5 roku, takže o uplatňování prevence se nedá mluvit v plném slova smyslu. Přesto s manželkou dbáme, aby nevysedávala příliš u TV nebo se jí snažíme uplatnit na ni program užívaný ve školkách např.: bezpečný kontakt se psy. Předem jsme se také se ženou dohodli, že naše dítě budeme, co nejdéle držet stranou počítače.

J. Pikan: Já jsem vždy upřednostňoval formu kompromisu, na čem jsme se dohodli, to jsme splnili. Pokud si ale rodič zvolí tuto cestu, musí být opravdu svědomitý.

Jsou policisté lépe informováni ohledně změn v právu nebo zákonech?

J Pikan: To ne. My máme úplně shodné informace, ke kterým se dnes každý dostane např. na internetu.

Jistě máte přístup ke statistikám. Změnily se nějak od počátku fungování prevenčního oddělení?

J. Beran: Nejsem si jist, souvisí-li změny přímo se založením prevenčního, ale uvedl bych příklad z Prahy 2, kde na Vinohradech v 90. letech docházelo až k 25 trestným činům denně a srovnáme-li to dnes, výsledky se opravdu jeví daleko lepší.

J. Pikan: My považujeme za úspěch(ne náš), že výrazně ubývá pouliční kriminality a přibývá spíše majetková- nikdo nikoho neohrožuje na životě, to jen někteří mají pocit, že když je někdo připraví o větší obnos peněz, skončil pro ně život.

Mluvili jsme o dětské prevenci. Co dospělí? Protože přece jen je těžké orientovat se ve všemožných dodatcích a změnách...

J. Pikan: Nerad bych řekl, že vždy, když přijde občan na služebnu se mu dostane vlídného zacházení, ale sloužící na stanici je povinen odpovědět, takže přijdete-li a zeptáte se, měl by se vám snažit daný problém vysvětlit a pomoci řešit.

J. Beran: Člověk může vskutku přijít kdykoliv něco potřebuje. Může se setkat s neochotou, protože z vlastní zkušenosti vím, že jednáte-li s lidmi příliš slušně, máte z toho sám problémy.

Předpokládám, že setkáte-li se se zločinem na škole je to zpravidla šikana. Každý si dovede představit fyzickou i psychickou šikanu, řešili jste však i nějaký případ, nad kterým se vám rozum pozastavil?

J. Beran: Bohužel mám takovou zkušenost. Na jedné škole se utvořila parta dívek, kde mj. zastávala jakousi vůdčí roli dcera jedné herečky, skupina se zaměřila vždy na jedno děvče od 12 do 15 let, tu pak pod vlivem drog zneužívali. Zajímavé právě bylo, že oběti se zúčastňovaly vlastně dobrovolně a docházelo tam k otřesnému asociálnímu chování.

J. Pikan: Mě osobně velmi překvapily spisy vězňů, když jsem se u většiny dočetl, že už ve škole byli zapleteni do organizovaného zločinu(čímž šikana většinou je).

Na závěr bychom vás poprosily o jakési metodické rozdělení prevenčního programu.

Zpracováno v tabulce

Velkou radost mi způsobilo, když se pan Pikan svěřil odkud získává inspiraci : Od žáků. Dokonce přímo u nás na základce zařadil do svých kartiček s trestnými činy týrání zvířat a pochválil zvídavost našich žáků. Nejvíce mně však na konci rozhovoru dojal pan Beran : „Důležitá je pro nás zpětná vazba, když vidíme, že si z toho účastníci sezení něco odnesli, protože my jsme tady hlavně kvůli vám“.

Za rozhovor děkují Kristýna Nováčková a Veronika Zavřelová, 9. A