Origami a Sadako

V rámci projektu o 2. světové válce jsme se seznámili s příběhem japonské dívky Sadako Sasaki, která sice přežila výbuch atomové bomby 6. srpna 1945 v Hirošimě, ale o několik let později zemřela na následky ozáření. Podle japonské tradice Sadako věřila, že když složí 1000 origami jeřábů, tak se jí vyplní přání. Chtěla se uzdravit. Podle jedné verze Sadako opravdu všechny jeřáby složila, podle verze druhé pomohli Sadako složit příslušný počet jeřábů její přátelé. V Hirošimě se každoročně do parku míru k soše Sadako posílají tisíce jeřábů z celého světa. My jsme se také připojili k této výzvě a složili desítky krásných jeřábů, i když nám to dalo leckdy zabrat. Podívejte se na naši galerii. Nejkrásnější jeřábi poputují v červenci do Hirošimy.

(Úryvek z knihy Sadako nechce zemřít, Karl Bruckner )

6. srpna 1945!

Na obzoru zaplála obloha. Stoupající ohnivý kotouč slunce rozsvítil moře tak, že se podobalo nesmírné záplavě roztaveného kovu. Proti tomuto oslepujícímu moři plamenů vypadaly palmy na ostrově Tinianu černé a jakoby zuhelnatělé. I lidé kolem mohutného čtyřmotorového letounu B-29 se proměnily v černé stíny podsvětí. Letadlo tu stálo jako okřídlený pravěký netvor. V břiše neslo novou bombu. Nervstvo stroje tvořily kabely vedení. Jeho životní míza se jmenovala benzín. Kovové součásti nahrazovaly kosti a svaly. Byly vymyšleny lidmi a lidé je obsluhovali.

Posádka letounu nastoupila. V řadě stáli letci před generálem Spaatzem a Grovesem. Oba si prohlíželi muže po muži a každého oslovili hodností a jménem. Plukovníku Tibbetsovi, veliteli stroje B-29, stiskl vrchní velitel Spaatz ruku a pevně ji přidržel ve své. „Plukovníku, ještě jednou vám připomínám, že váš úkol se rovná vysokému vyznamenání. Vaše jméno bude později čestně zaznamenáno v učebnicích dějepisu naší vlasti. Jsem zmocněn dovolit vám, abyste při příležitosti tohoto jedinečně významného letu pojmenoval letoun, který budete řídit. Vyslovte toto jméno nahlas.

Překvapen neobvyklou poctou, přimhouřil Tibbets oči. Jeho pohled sklouzl z generálovy tváře a ztratil se v nebeských dálkách. Ubíhaly vteřiny. V letcově tváři se hrany čelistí zaoblily. Jeho předtím tvrdé rysy změkly. Jeho tvář nabyla mírného, skoro dětského výrazu. Letcovy oči se upřely na generála. „Je-li mi to dovoleno, sire, rád bych, aby se toto letadlo jmenovalo po mé matce – Enola Gayová.“

…[…]…

Plukovník Tibbets, velitel letounu B-29, řídil ´Enolu Gayovou´ ve výši 8000 metrů k centru města Hirošimy. Teď! S pekelným jekem se nestvůra řítila do hloubky. Posádka ´Enoly Gayové´si nasadila, jak měla rozkázáno, černé ochranné brýle před skla kyslíkových masek. Nikdo z letců nevěděl, jakému účelu mají tyto brýle sloužit. Nikdo nevěděl, co se v následující minutě stane. Plnili toliko přísný rozkaz.

Důmyslně seřízený přístroj rozevřel nad bombou padák. Bomba se snášela, nesena padákem, k zemi. Hodinové ručičky ukazovaly osm hodin, čtrnáct minut a padesát vteřin. Bomba byla ve výši šesti set metrů nad zemí. A když klesla o dalších sto metrů, provedly přístroje, vymyšlené vědci, uvnitř bomby její vznícení. Neutrony rozštěpily atomová jádra těžkého kovu, uranu 235. A toto štěpení se opakovalo v nepředstavitelně rychlé řetězové reakci.

V milióntině vteřiny vzplanulo nové slunce svítivě bílým žárem. Bylo stokrát jasnější než slunce na obloze. A tato ohnivá koule sálala miliony stupňů vedra na město Hirošimu. Ve vteřině shořelo 86 100 lidí. V této vteřině utrpělo 72 000 lidí těžká zranění. V této vteřině se 6820 rozpadlo v prach a vzduchoprázdný prostor je jako prachová zrníčka vsál do výše několika kilometrů. V této vteřině se kromě toho zřítilo 3750 budov a jejich trosky začaly hořet. V této jediné vteřině bombardovaly smrtící neutronové paprsky gama místo výbuchu v okruhu půldruhého kilometru.

V této vteřině učinil tvor stvořený k obrazu božímu první pokus zničit pomocí vědy sám sebe.