Povídky z 2. světové války

Tanky

Několik povídek žáků 5.A z dílny tvořivého psaní, doplněné obrázky na téma VÁLKA X MÍR.

Temné město

Úterý 19. 7. 1942

Dnes, když jsem jel autem prázdnou silnicí domů, dostal jsem strach. Bylo asi kolem půl sedmé večer, všude byli vojáci, ale ani jeden mě nezastavil. Jel jsem dál do temných ulic, všude bylo černo. Zaparkoval jsem na parkovišti, vylezl z auta a v tom se mi kolem hlavy prohnala kulka. Skočil jsem do auta a celý vyplašený poslouchal, co se bude dít dál. Jedna, dvě, tři…

„Pojďte ven, už je to pryč,“ to byli Češi! Vyskočil jsem z auta a ruce jsem dal nad hlavu.

Vojáci se na mě podívali: „Co jste zač?“

Řekl jsem jim, že jsem také Čech. Byli rádi, že na mě narazili.

„Proč nemáte zbraň?“ ptali se mě,“ v těchhle temných ulicích je mnoho nebezpečí.“ Pak mi dali zbraň.

Vtom jsme opět uslyšeli střelbu. Všichni se rozutekli, já jsem běžel ale jinam, směrem k domovu, za manželkou a dcerou. V hlavě mi běžely otázky: Kdo byli ti vojáci? Kdo po nás střílel?

„Pryč, pryč, utečte rychle, chytí vás!“ proberu se ze svého zamyšlení a vidím asi třicetiletého postřeleného muže.

„Utečte!“ křičí. Podívám se do ulice Na Bertramce a tam jde komando německých vojáků. Popadnul jsem zraněného muže a táhnul jsem ho do úkrytu u popelnic. Podíval jsem se na hodinky, je půl deváté. Počkal jsem, až vojáci odešli a pak jsem odběhl k domu naproti. Zaklepal jsem, ale nikdo neotevřel. Všichni mají strach. Zkouším to u druhého domu, zaklepu, dveře se otevřely a vyšel mladý chlapec. Poprosil jsem ho, zda by u něj mohl zraněný voják pár dní pobýt, že pro něj přijdu později. Svolil a já mu poděkoval.

Pospíchal jsem domů, tedy dál. Stačí pár kroků k domu, když vtom z něj vidím vycházet mnoho německých vojáků. Přitisknul jsem se do temného rohu. Vojáci vyvádí ženy a děti. Bojím se o svou ženu a mou holčičku…

Čekal jsem, než vojáci konečně odešli a pak jsem vyběhl po schodech nahoru. Počítám v duchu patra: 1, 2 a 3, odemykám dveře a vletím dovnitř, na hodinách odbíjí půlnoc. Chvíli je hledám a pak je najdu vzadu ve skříni. Všichni jsme rádi, že jsme se shledali!

Irena

 

Pád do tmy

Jmenuji se Nikolas Sali a před Druhou světovou válkou jsem byl pilot. Proto mě za války přidělili do bombardéru. Několik měsíců mě zaučoval kapitán Tomáš Pítrson. Mojí družině byl přidělen bombardér, který jsme pokřtili „Albatros“. Po dobu školení jsem se důvěrně spřátelil s mojí družinou. Byl tam kapitán Tomáš Pítrson, v zadním děle byl Matěj Koprovský a v bočních dělech byli dvojčata Petr a Sali Bauerovi. Já jsem byl pilot.

Jednou jsme měli bombardovat německý tábor. Vzlétli jsme a všichni byli zticha. Když jsme byli nad táborem, byla už tma. Najednou se ozvaly výbuchy a okolo nás byla oblaka protiletadlových střel. Na Pítrsonův povel jsme vyházeli bomby a rychle letěli pryč. Když jsme odlétali, protiletadlovka zasáhla první motor a výbuch odmrštil Saliho, který si rozbil hlavu. Jeho dvojče Petr ho začal s Pítrsonem ošetřovat. Já musel bezpečně přistát v lese daleko od tábora. Byl to pád do tmy. S druhým dopadem letadla Sali zemřel. Matěj zavolal na základnu, aby nás vyzvedli.

Samuel

 

2. světová válka

Budu vám vyprávět povídku ze 2. světové války. Jednou jsem takhle poslouchal rádio, i když jsem věděl, že se to nesmí. Moc mě ale zajímalo, co se kde děje. Najednou se prudce otevřely dveře a já zblednul jako stěna. Rychle jsem vypnul rádio. Oddechl jsem si. Byl to můj starý dobrý kamarád John a hned do mě začal něco hučet. Po pěti minutách skončil, tak jsem mu řekl: „ Drahý Johne, jsem moc rád, že tě vidím.“ Objali jsme se.

„To je super zpráva, co?“ zeptal se mě John. Jelikož jsem mu předtím vůbec nerozuměl, poprosil jsem ho, ať mi to všechno zopakuje.
A on začal: „ Také jsem tajně poslouchal rádio, ale dříve než ty. Říkali, že se blíží Sovětská armáda! Úžasná zpráva, jsme zachráněni!“

Radostně jsem vykřiknul. Ten den u mě John přespal. Druhý den bylo 8.5.1945 Sovětská armáda byla tady! Vyšli jsme ven, všechno bylo zničeno. Utrhli jsme šeříky, které krásně rozkvetly, a mávali jsme s nimi. Stejně jako ostatní obyvatelé Prahy.

Gábina

 

Smrt v písku

Jednou, bylo to v Africe v Tobruku, jsme v zákopech čekali na posily. Myslím, že nás bylo už jen pět: já, Frenk, Danny a kapitán O´Niel. Joe odjel do města pro posily. Byl klid, vysílačka mlčela, okolo nás byl jen písek a skály. Měli jsme jen dělostřelecký kulomet, Jeep bez benzínu, dost pití a Danny dokonce i láhev whisky. Každý z nás měl samopal Thompson a pár nábojů.

Danny obhlížel terén dalekohledem. Nic však neviděl, protože se zvedl silný vítr a písek létal z místa na místo. Najednou jsme zaslechli motory vozidel. Kapitán řekl, že jsou to spojenci, tak jsme byli šťastní. Frenk vylezl ze zákopu a začal mávat bundou. Tu se motory zastavily. Frenk pomalu stáhl bundu. Vtom jsme uslyšeli ránu a viděli záblesk. Frenk spadl k zemi a začal hlasitě křičet. Danny vyskočil za zákopu, chytil Frenka za nohu a odtáhl ho zpět. Danny byl medik, proto Frenka začal ošetřovat. Kapitán vyndal vysílačku a začal volat do města pro posily. Nedovolal se, jedna z kulek trefila vysílačku a ta už nefungovala.

Najednou jsem si všiml útočníka. Vzal jsem pušku Lee Enfeild, zabalil jsem se hejkalem v pískové barvě a utíkal jsem se skrýt ke skále, kde jsem hledal dobré místo k odstřelování. Za skálou bylo obrovské jezero nebo možná moře, ale to jsem v tu chvíli neřešil.  

Tu jsem je zahlédl. Joea a posily. Začal jsem na ně křičet. Namířil jsem na Němce a s radostí jsem po nich vystřelil celý zásobník. Pak jsem zavolal všechny ze zákopů, ať běží ke mně. Danny měl Frenka v náručí, při běhu ho střelili do nohy. Chtěl jsem jim jít pomoci, ale kapitán mě zarazil, že půjde on sám. Po chvíli jsem zahlédl kapitána, jak nese už jen zraněného Dannyho. Frenk tam nejspíš zemřel. Bylo mi to moc líto, ale ještě více jeho ženy a dětí. Rozhodl jsem se, že jim to ohlásím sám. Byl to přece jen můj kamarád.

Petr

 

 


Boj u Rejmánku

Jmenuji se Martin a budu vám vyprávět o tom, jak jsem bojoval na barikádě u obchodu Rejmánek.

Jednoho dne jsem si doma déle vyspával. Najednou mi dveře vyrazil kamarád z vojny, hodil mi do postele moji výzbroj a řekl: „ Vstávej z toho pelechu, vem si výzbroj a pojď na Němce!“

Hned jsem ho uposlechl. Vyšli jsme ven a u Rejmánku už byla postavená barikáda. Už tam osm lidí odstřelovalo německé vojáky. Rychle jsme se připojili a začali pomáhat. Naneštěstí jsem byl nováček a můj kamarád profík, takže já netrefil žádného a můj kámoš už měl alespoň třicet lidí na svědomí. Zeptal jsem se ho, jak je to možné, že mu to tak jde. Řekl mi, že mám tu zbraň držet obouruč, ne jen jednou rukou, díky tomu jsem zjistil, proč mi při každém výstřelu letěla zbraň dozadu. Najednou mi to díky té radě začalo jít. Přesto jsme už nestíhali odrážet útoky Němců. Několik lidí na barikádě zemřelo. S kamarádem jsme se proto schovali za barikádu a doufali, že nás někdo zachrání. Stalo se. Přiletěly letecké posily, přijely tanky a německé vojsko bylo za půl hodiny vyřízené. Radovali jsme se z vítězství!

Honza

 

Válka v poušti

Jmenuji se Jack Brown. Je mi 35 let. Původem jsem z Prahy. Že moje příjmení není české? Totiž moje matka se přistěhovala do Prahy v roce 1894. Nikdy jsem ji nepoznal, protože zemřela hned po porodu. Jsem sirotek. Ze sirotčince jsem ve 12 letech utekl a žil jsem na ulici. Nyní jsem zde, v téhle zemi.

Moje noční můra… válka v poušti! Vše kolem mě je poničené, píše se rok 1940. Jsem jeden z mnoha vojáků v zemi, která se mi nelíbí. Všude kolem mě je ten zatracený písek a žádná civilizace! Trčím ve staré chatrči se dvěma podivnými chlápky. Jmenují se Tony Zelský a Petr Nováček. Už teď mi to tu leze na nervy. Nevím, komu mám psát, tak si píši jen tak pro sebe, dopis pro útěchu. Tento dopis dám do láhve a zahrabu ho v poušti. Kdo ví? Třeba tento dopis někdo najde a možná si ho i přečte. Kdo by však četl dopis od neznámého vojáka? To je jedno.

Zítra mě strčí do bunkru. Budu odstřelovat nepřátelské vojáky. Moc dlouho to tu nepřežiju. Nevím, jestli se v tom vedru dožiju zítřka.

Už jsem tu tři dny a mám nového kámoše Pavla Irse. Přijel do tábora včera. Než jsme se mohli lépe poznat, padl jsem do nepřátelského zajetí. Nepřítel mě zajal při večerní obchůzce. Nevím, proč mě hned nezabili. Připadal jsem jim nejspíš důležitý. Bohužel jen do chvíle, kdy zjistili, že jsem jen obyčejný řadový voják. Zítra mě postaví ke zdi a zastřelí. Nemám se čeho bát. Smrt pro mě bude jen vysvobození.

Hle, támhle se někdo plíží! Hluk plížící se osoby mě vytrhl z pochmurných myšlenek. Již mu vidím do obličeje, je to Pavel Irs. Můj věrný a jediný nejlepší kamarád mi přišel na pomoc. Kapesním nožem mi přeřezal pouta. Osvobodili jsme další tři české vojáky. Opatrně se plížíme pryč. V našem táboře jsme hrdinové.

Teď již vím, že se dožiju šťastně konce války. Rád opustím tuto pustinu a snad najdu věrnou ženu, kterou si vezmu.

Adriana  

 

2. světová válka

mír

mír

 
válka

válka

 
mír

mír

 
válka

válka

 
mír

mír

 
válka

válka

 
 
Vytvořeno 21.6.2011 22:32:55 | přečteno 1333x | Martina Prokopová