Příběhy z pravěku

Pravěk

V 6.A v dějepise jsme ukončili nejdelší historické období - pravěk. Dozvěděli jsme se mnoho informací o našich předcích a pokusili jsme se také zamyslet nad tím, co mohli prožívat a zažívat. Zapojili jsme svou fantazii a tři příběhy, které si můžete přečíst i vy, byly na světě.

Cesta do minulosti

Byly jednou dvě děti. Jmenovaly se Kuba a Anička. Děti chodily do šesté třídy a v dějepise probíraly pravěk. Byl zrovna víkend a rodiče měli pro Kubu a Aničku vymyšlené překvapení. „Mami, kam dneska pojedeme,“ ptá se Anička. „Pojedeme na výlet,“ říká maminka. „ A kam?“ ptá se Anička. „To ještě nevím,“ říká maminka. „Ale když teď berete v dějepise pravěk, mohli bychom se jet podívat na jižní Moravu do Dolních Věstonic, kde se našla Věstonická Venuše a kde žili pravěcí lidé,“ navrhla maminka. „Jupííí,“ křičí Anička s Kubou. Tak tedy vyrazili na výlet.Na výletě bylo krásně. Svítilo sluníčko a byl krásný den. Kuba s Aničkou si výlet užívali, až najednou Kuba začne volat: „Aničko, podívej, našel jsem něco podivného.“ Anička se ke Kubovi rychle rozběhla. „Jé, to vypadá jako ten pěstní klín, o kterém jsme se učili v dějepise,“ říká Anička. „ A podívej, tady je na něm něco napsáno.“ „Lecukametun,“ přečetli oba dva nápis na kameni. „Ale, co to je, nějak mi z toho začíná bolet hlava,“ říká Anička. „Mě taky a co je to velké zářivé světlo,“ říká Kuba. „ Co to je, co se to s námi děje,“ volají Anička s Kubou. Neuběhlo ani deset sekund a zářivé světlo ustalo. Už bylo vše zase jako dřív, až na jednu maličkost. Kolem Kuby a Aničky pobíhali pravěcí lidé. Dětem v tu chvíli došlo, co se stalo. Vrátili se totiž do minulosti pomocí kouzelného kamene, který vypadal jako pěstní klín. Protože ten kámen vypadal jako pěstní klín, vrátili se do doby, kdy se používal. S pravěkými lidmi prožili spousta dobrodružství. Třeba Kuba si zkusil vyrábět výrobky ze dřeva a z kamene. Anička si zase zkusila sbírat lesní plody a živit se jimi. Také si zkusili rozdělat oheň a spoustu dalších věcí. Takhle v minulosti prožili několik dní, a když už se chtěli vrátit domů, zase oba dva vyslovili slovo Lecukametun a byli zase oba dva doma. Zjistili, že mezi tou dobou, ve které prožili dobrodružství, a návratem domů, uběhlo jen pět minut. Když jim potom paní učitelka dala test na pravěk, oba dva dostali z testu jedničku. Další den jim paní učitelka řekla, aby si udělali za domácí úkol výpisky z Keltů a Germánů. Kubu a Aničku samozřejmě napadlo to samé. Použít jejich kouzelný kámen a vrátit se zpět do minulosti. Jak řekli, tak i udělali. V době, kdy žili  Keltové, už byly lepší nástroje. Měli už spoustu výrobků ze železa, platili mincemi a lidé se rozšířili do velké části Evropy. Na našem území se usadili Bójové. Proto se naše země označovala Bohemia. Keltové se také rádi zdobili a stavěli si keltská oppida. Potom, ale nastoupili Germáni. Ti už nebyli tak vyspělí jako Keltové. Germáni stejně jako Keltové patří k Indoevropanům. Žili v dnešním Dánsku a severním Německu. Když si děti vše zopakovaly, vrátily se zpět do současnosti a z výpisků, které jim paní učitelka zadala, dostaly jedničku. A tak se to opakovalo neustále dokola. Kubu s Aničkou dějepis velice bavil a díky kouzelnému kamenu si vždy dokázali vše představit.

Lenka Štěpánová

PRAVĚK

Před mnoha a mnoha lety žila na jednom vrchu v lesnaté krajině mezi dnešní Prahou a Plzní, které se říká Brdy, pravěká tlupa pralidí. Jednoho podzimního dne se ona tlupa rozhodla vyrazit na lov. Muži tedy vyrazili, ale ženy a děti zůstaly doma. V osadě žil asi dvanáctiletý chlapec, kterému všichni říkali Malý medvěd podle jeho otce Velkého medvěda. Přišel za lovci a žadonil: ,,Vezměte mě s sebou.“ Po ne zrovna velkém nadšení dospělých z tohoto návrhu dodal: ,,Mohl bych vám být užitečný.“ Na to mu odpověděl nejstarší člen tlupy: ,,Nejlépe bude, když zůstaneš zde a budeš hlídat ženy a děti.“ S tím byl Malý medvěd srozuměn. Byl rád, že konečně dostal nějaký úkol, konečně ho budou ostatní považovat za velkého! Když lovci odešli, Malý medvěd si vzal kyj a počal s hlídáním. Po chvíli za ním přiběhl jeho přítel - a prý, že mu s hlídáním pomůže. Jmenoval se Chloupek. Najednou se z druhého konce osady ozvaly zoufalý výkřik a řev malých dětí. Malý medvěd zavolal na Chloupka: „Běž se tam podívat!“ Chloupek tedy utíkal tím směrem. Po chvíli se ozvalo: „Pomóc, Malý medvěde! Je tu velký medvěd!“ Malý medvěd chvíli nechápal, proč se Chloupek bojí jeho otce, pak mu to ale došlo. Medvěd! Ihned běžel Chloupkovi na pomoc. To už ale v osadě nikdo nebyl. Kdo mohl, utekl, kdo nemohl, ten se aspoň schoval. V tu chvíli se medvěd objevil přímo před ním a začal se naň sápat. V tom se Malý medvěd vzpamatoval a vší silou bacil medvěda do hlavy. Když ostatní neslyšeli medvědův řev, vrátili se a vylezli ze svých skrýší. To bylo radování! S večerem se vrátili muži domů s tučným úlovkem. Když jim Malý medvěd vylíčil, co se stalo, lovci mu slíbili, že ho příště vezmou na lov s sebou. Od té doby nikdo vrchu, na kterém žili, neřekl jinak než Bacín. A tak se jmenuje dodnes.

Jan Lukavský

Příběh z pravěku

Byl jednou jeden tatínek, který pracoval v muzeu. Měl dceru Terezku a syna Petra. Jednou, když měli Petr a Terezka prázdniny, tak je tatínek vzal do toho muzea, kde pracuje. Řekl jim, ať si to tady prohlédnou, ale že se musí vrátit do šesté hodiny. Tatínek  bude mezitím pracovat. Petr a Terezka se teda vydali chodbou. Viděli krásné obrazy, sochy zvířat atd. Jak tak šli dál a dál, tak se přestali orientovat v těch chodbách a zabloudili. Když se Petr podíval na hodiny, tak bylo skoro devět. Proto se rychle rozběhli chodbou. Ale narazili na dveře, na kterých byl sice nápis vstup zakázán, ale oni tam stejně vešli, protože si mysleli, že tam bude třeba nějaký dospělý, který jim ukáže cestu ven. Mezitím je jejich tatínek všude hledal, ale nikde je nenašel, protože oni byli za těmi dveřmi. Protože je nikde v muzeu nenašel, tak je šel hledat ven. Petr a Terka za těmi dveřmi nikoho nenašli, takže šli zase ven. Ale když otevřeli dveře, tak strnuli úžasem, protože byl všude led a sníh a po muzeu se procházeli mamuti a jiná zvířata. Vůbec  nevěděli, co mají v tu chvíli udělat. Ale protože uviděl lovící lidi, tak se k nim rozběhli. Lovci jim řekli, ať tu neběhají, že jim vyplašili kořist. Petr a Terka se jim omluvili, ale hned se jich začali vyptávat na různé otázky např. kde jsou, jak se tu ocitli,…….... Lovci se divili, že to neví, ale všechno jim řekli. Řekli jim, že jsou pořád v muzeu, ale vždy o půlnoci tu všechno ožívá a za celou noc proběhne zkráceně celý pravěk. A ukázal jim na sníh, který pomalu začínal roztávat. Sníh tál, protože začínala doba kamenná. Terka a Petr řekli, že sem budou chodit každou noc, že je to tu super. Ale lovci jim řekli, že pro ně to super není, protože by chtěli v poklidu spát. Petrovi a Terce to sice bylo líto, že už by to tu sice neožilo, ale zeptali se, jak by jim mohli pomoci. Lovci jim řekli, že v jedné místnosti je král, který hlídá kouzelnou desku, kterou by museli vzít a vložit do téhle zdi. Petr a Terka se rozhodli, že to udělají. Lovci  jim popsali,  kudy se tam jde. Petr a Terka se tedy vydali za králem. Cestou potkali spoustu pravěkých zvířat a lovců. A nakonec dorazili i ke králi. Ten jim řekl, že jim dá desku, jen když splní nějaké úkoly. Petr a Terka je splnili a dostali desku. Vložili jí do zdi a od té doby muzeum pokojně spí. Tatínkovi se omluvili a všechno mu vyprávěli. Když se ve škole učili o pravěku, tak všechno uměli a připadalo jim, že se obrázky v učebnici hýbou.

Bára Suková

Vytvořeno 2.12.2014 16:13:15 | přečteno 2747x | Petra Bilkova