Základní škola Praha - Radotín

My jsme nenechali nic náhodě a vypravili jsme se přímo do Pekla. Cesta nás přivedla do malé, zasněžené vesničky, kousek od Příbrami, kde nás přivítali v Čechově stodole. Tak se jmenuje místo, kam se každý rok slétají nejenom čerti.

V krásné, dřevěné stodole jsme se po příjezdu autobusem nejprve porozhlédli, něco málo posvačili a už bylo na čase se podívat, jak to v Pekle vypadá. Museli jsme se však rozdělit na dvě skupiny, abychom se cestou někde nezapomněli.

První skupinka šla do malé dílničky, kde se zdobily voňavé perníkové svícínky a my jsme netrpělivě čekali na zazvonění, bychom mohli vstoupit do samotného Pekla. Všichni jsme se zaradovali, když jsme uviděli Mikuláše, který nás celou cestou provázel. Hned bylo jasné, že se všichni v pořádku vrátíme.

V Pekle jsme ze spánku probudili velkou čertici, která nás nechtěla pustit ven. Museli jsme se vykoupit básničkou, nebo písničkou. Tam jsme se trošku zapotili, protože najednou všem došla řeč a nikdo si na žádnou básničku nemohl vzpomenout. Už si nepamatuji, kdo nás zachránil, ale hlavní bylo, že nás čertice pustila ven a ještě se s námi vyfotografovala.

Teď už nás Mikuláš vedl do nebe, kde bylo všechno krásně bílé, čisté a plné světla. Viděli jsme tady betlém ze slámy a co hlavně, dostali jsme mikulášskou nadílku, na kterou se všichni těšili.

Na samý závěr jsme si pouštěli lodičky, které byly vyrobené ze skořápek od vlašských ořechů a uvnitř hořela malá svíčička. Pěkně jsme se všichni s Mikulášem a čerticí rozloučili a spěchali do obchůdku, kde jsme si mohli koupit nějakou maličkost, nebo něco dobrého na zub.

Nejvíce nám chutnal párek v rohlíku a domácí palačinka s nutelou, nebo džemem. Mňamky, to byla dobrota, někdo si dal i dvakrát.

Protože čas neúprosně ukrajoval poslední chvilky odpoledne a venku už se pěkně stmívalo, museli jsme se vypravit k autobusu, který nás odvezl až před školu, kde na nás a naše zážitky netrpělivě čekali rodiče.