Základní škola Praha - Radotín

Dramatická výchova - 7. a 8. tř.:

Můj strom a jeho příběh.

(Klára Cabrerová)

Bříza je strom navátý. Není tedy divu, že k nám za dům zavítalo semínko břízy. Jednoho dne jsem běžela za dům pro míč a uviděla jsem růst stromek. Nikdo o něm nevěděl. Když to náš děda zjistil, začal se o něj starat. Strom rostl čím dál tim víc. Na jaře na něm rostou jehnědy. To je druh květenství. Místo, na kterém roste mu svědčí. Už je velký až po dědova okna. Stojí ale stranou, tak nestíní. Za silného větru listí v koruně šelestí. Na podzim opadá listí. Na zahradě je ho spousta. Její větve jsou tenké, a proto se po stromě nedá lézt. V zimě, když sněží, drží se na bříze sníh, což vypadá opravdu vánočně a krásně. Doufám, že bříza bude za domem stát ještě dost dlouho.

Jaká je její povaha:

Má veselou, až usměvavou povahu. Ve větru zpívá a tančí. Je též hamižná. Zastírá ostatním stromům místo, aby ona mohla být opylována. Je klidná.

Můj strom a jeho příběh.

(Pavlína Stelzerová)

Tento strom byl zasazen před pár lety. Jako malý stromek ho zasadil jeden mladý zahradník. A ten k němu promluvil : ,, Až vyrosteš, bude z tebe vysoký strom uprostřed zahrady. Lidé pod tebou budou sedávat, děti hrát, rostliny růst. Nad tebou ptáci zpívat, mraky plout a slunce svítit. A ty se na to budeš jen dívat. Kolik toho uvidíš a uslyšíš ! Nebudeš muset pracovat, nepoznáš strach, hlad, starost, žárlivost, nenávist ani smutek. Budeš si jen tak růst. Jak ti závidím!“

Roky plynuly. Z malého stromku vyrostl mohutný strom uprostřed zahrady. Byl ale tak velký, že začal překážet. Zahradník se rozhodl strom pokácet. Vzpomněl si na to, co říkal, když strom zasadil. A tak promluvil ke stromu podruhé : ,,Co všechno jsi viděl? Spoustu věcí, ale k čemu ti to je? O své vědomosti, zkušenosti, o to co jsi viděl se nemáš s kým podělit. Nepoznal jsi sice smutek, zklamání, ale ani radost. Nepoznal jsi nenávist, žárlivost, ale ani nevíš , co je to mít rád. Umíráš mladý a jsi sám. Nic po tobě nezůstane, ani vzpomínka. Nezávidím ti, je mi tě líto.“

Několikrát seknul a strom se svalil na zem. Opravdu to byl jen bezcenný kus dřeva, a nebo zemřela nějaká živá bytost?

Můj strom a jeho příběh.

(Lenka Dočkalová)

Stojím na své skále již 150 let (možná i více). Za tu dobu ke mně přišlo mnoho lidí. Někteří si přišli jen odpočinout, jiní si přišli poplakat, postěžovat si na ten svět, jiní si mne přišli jen prohlédnout. Hráli si u mě na schovávanou, na babu, trefovali se do mě šipkama. Užili jsme si spoustu legrace. Moment, co tam ta Lenka dělá........AHA - kreslí mě. Hodně štěstí!

Povaha:

Jsem veselý, rád naslouchám. Koukám se na své okolí jinýma očima než lidé - proto ho také jinak vnímám. I když jsem dost vysoký, chtěl bych být větší, abych mohl vidět na celý svět. V poslední době mi dělají starost 4 mláďata pěnkavy, kterým na mně rodiče pěnkav udělali hnízdo. Jsou velmi pilní. Bude mi smutno až odletí.

Budoucnost:

Doufám, že tu budu stát ještě dalších 150 let a možná i více. Lidé se moc nezměnili - snad se ani teď nezmění. Bude se mi po mých starých návštěvnících stýskat. Popláču si, ale přijdou další.......SNAD....

Můj strom a jeho příběh.

(Tereza Fílová)

Povaha tohoto stromu působí na každého jinak, je proměnlivá, mění se s každým ročním obdobím. Na jaře kvete a působí hodně optimisticky, protože s ním začíná svítit první jarní slunce. V létě na něm dozrávají meruňky. Na podzim mu opadá listí. To už působí spíš smutně a unaveně. V zimě bývá strom zasněžený, působí příjemně, klidně a vyrovnaně. Strom má velice proměnlivou, ale také klidnou povahu.

Tento strom jsme si jednou koupili v jednom zahradnictví. Dali jsme si ho na zahradu, protože jsme tam žádný ovocný strom neměli. Strom na zahradě krásně kvetl a za chvíli na něm začaly růst meruňky. Každé jaro začínal kvést, všude kolem něj to krásně vonělo. Okolo stromu poletovaly včely, které opylovaly všechny květy, co strom měl. Tento strom neměl rád vítr. Když foukal velký vítr, padalo ze stromu spoustu listí a meruněk. Jednoho dne, když foukal hodně velký vítr, nalomil vítr jednu velkou větev, která se mu musela potom celá uříznout. Strom se musel někdy prořezávat. To asi taky neměl rád, jako vítr. Ale déšť mu prospíval vždycky, když pršelo, spadaly všechny ošklivé meruňky, prožrané od všelijakých brouků. Na stromě zůstaly jenom dobré, šťavnaté a čerstvé meruňky. Teď už nemá tolik meruněk jako dříve, když jsme si ho u nás zasadili. Od toho dne už ale uplynulo osm let.

9. tř.:

CO MI ŠKOLA DALA A CO VZALA

(Veronika Zilvarová)

Škola mi dala většinu toho, co mám. Dala mi vzdělání, ale i poznání. Nebýt školy, asi bych tuto úvahu nepsala, neuměla bych vypočítat matematický vzorec a vůbec bych nemohla být tím, čím být chci. Nemohla bych studovat a tím pádem bych nemohla nic. Na školu si sice všichni stěžují, ale čím by bez ní byli? Jen nějakým chudákem bez cíle a bez vědění.

Nevědět o světě, neumět pravopis a neznat dějiny, to asi není přesně můj cíl. Najde se sice pár lidí, kterým je jedno co vědí nebo nevědí, ale oni poznají až budou starší, že kdyby se více učili, nemuseli by dnes zametat chodníky. Někdy si říkám, že ta zpropadená škola mi vzala dětství a můj drahocenný čas, když svítí slunce a já už tu dřepím zas.

Možná to tak je, ale možná zase ne. Nebýt školy, nepoznala bych asi tolik přátel, spoustu dobrých, ale i zlých lidí a nedozvěděla bych se nejspíš tolik věcí.

Ve škole je poznání. Poznání sebe samé a poznání světa. Je to už jenom o tom osamostatnit se a nedržet se pořád máminy sukně.

Vrhnout se do školy a do vřavy tohoto světa po hlavě, ale ne bezhlavě. Učíme se poznávat povahy lidí a různé zákony.

Musíme se přemáhat k rannímu vstávání, ale stojí to za to. Škola nás totiž naučí jak zvládat nástrahy života, ale hlavně poznáme, že v životě není jen výhra, ale i prohra a zklamání.

CO MI ŠKOLA DALA A CO VZALA

(Lukáš Dresler)

Co mi škola dala a vzala, to je docela dobré téma k zamyšlení. Protože mě to tam nebaví, tak si ani nechci připustit, že by mi snad mohla něco dát. Vzala mi hlavně hodně času. Ale také mi něco dala. Je to několik málo vědomostí a pár kamarádů. Když o tom tak přemýšlím, základka mi bude na učňáku docela chybět - noví lidé, nové prostředí, nové problémy. I když všechno má své pro i proti a určitě si tam zvyknu. Dost často mám také pocit, že pro několik učitelů znamenám jenom prachy na výplatní pásce. Bez sebemenší snahy abychom probíranou látku pochopili si u tabule „odjedou“ svůj projev, příští hodinu z toho píšeme test, a když učiteli říkáme, jestli by nám to nemohl vysvětlit tak, abychom to pochopili, řekne, že na to nemáme čas a musíme „jet“ dál. Takže si z jejich hodin vůbec nic nepamatujeme. Ale jsou tu i učitelé, kteří mi nevadí, nevadí mi jejich hodiny a způsob výuky - a co je důležité: Něco si od nich pamatuji.

CO MI ŠKOLA DALA A CO VZALA

(Ondřej Nebeský)

Rozhodnout se co mi škola dala a co vzala je poměrně těžké. Čtení, psaní a počítaní je základ, bez kterého se nikdo neobejde. To se naučí většinou každý do třetí třídy. Dozví se i jiné věci, ale toto je asi nejdůležitější.

Proč tedy další ročníky? Zřejmě proto, že nejužší základ nikomu nevystačí (pokud nežije ve středověku).

Během těch několika let si vtěsnáme do hlavy nepřeberné množství informací, dat, jmen, míst, názvů a čísel, přitom jich v praxi využijeme jenom zlomek.

Občas je tu i zábava, zejména o přestávce, bez těch by se nedalo ve škole vydržet. Škola mi dala také kamarády, které potkávám rád, přestože s některými nechodím do stejné třídy nebo školy.

Základní škola mi vzala 9 let života. Sice to není moc, ale doba je to dost dlouhá. Někteří lidé mají smůlu a zaseknou se zde trochu déle. Na druhou stranu je lepší chodit do školy než do práce.

Říká se, že škola je základ života. Myslím si, že je to také něco jako odrazový můstek. Pokud se někdo špatně odrazí, nedopadne tam, kam chce.