Základní škola Praha - Radotín

Absolventský večer, který má být příležitostí užít si poslední společné týdny, je však také mnohdy příležitostí ke stresu. Ano, mnozí rodiče si pod přípravou na absolventský večer představují růžovou atmosféru plnou smíchu a radosti, mísící se s nepatrným smutkem z kruté skutečnosti, že třídy, které spolu prožily devět let, jsou na konci své společné cesty. Avšak jak to mnohdy bývá, realita je trochu odlišná. Proto mi jí dovolte přiblížit z hlediska žáka, který tuto skutečnost prožil na vlastní kůži. 

Již na začátku roku padla sem tam zmínka o tom, jakou hudbu bychom mohli hrát v pozadí při šerpování či jaký nádech by mohl náš program mít. Ano, zdálo se, že se absolventský večer stihne s velkým předstihem. Avšak nebylo tomu tak, neboť bylo ke dni 16. 6. ještě hodně daleko a navíc se pro mnohé blížily daleko černější a depresivnější dny - přijímačky na střední školy, které jsou pro každého žáka noční můrou. Jak čas letěl, uběhlo pololetí a absolventský večer spolu s absolventskými pracemi, upadly v zapomnění. I když to bylo k nevíře, přijímací zkoušky, které byly důvodem k tolika hodinám biflování se z učebnic, počítání z nenáviděného Bělouna či chození na nudné doučovací kurzy, byly také šťastně za námi a zanechaly po sobě vlnu nepopsatelné úlevy a štěstí. A troufám si říci, že po sobě také zanechaly mohutnou vlnu nic nedělání a lenošení, protože krizové období bylo zažehnáno. Ze vší té radosti na nás však vykukovala další povinnost - absolventské práce a v těsném závěsu za nimi i pověstný absolventský večer. Z úst nám však zněly bezstarostné věty typu: ,,Času dost" či ,,Nějak to zvládneme". 

Čas však neúprosně odtikával a my jsme si začali uvědomovat, že pokud to chceme v klidu zvládnout, musíme začít něco dělat. Prosili jsme tedy učitele o volné hodiny, abychom se mohli řádně připravit. Z počátku to vypadalo v 9. B slibně - nacvičovali jsme písničku a určovali podrobnější plány programu. Avšak tato příprava se zdála naprosto nereálná. Z písničky sešlo poté, co o ní bylo řečeno, že je neskutečně falešná a navíc jsme se nebyli schopní na ničem domluvit. A opět tato povinnost upadla v mlhavé zapomnění a připomněla se s nepříjemným šokem čtrnáct dní před datem 16. 6. To již bily zvony na poplach a začalo se jednat. Plánoval se přesný program večera, určovaly se role, vybíraly se písničky a zařizovalo se spousty různých věcí od shánění dataprojektoru počínaje, výběrem kostýmů konče. Neobešlo se to však bez vyřvaných hlasivek, hysterických záchvatů, pocitů beznaděje a naštvání, které sršelo z očí těm, kteří se snažili s nespolupracující třídou něco kloudného vymyslet. Čtyři dny před absolventským večerem nám již opravdu docházelo, že kromě světoborných plánů, písniček a nezpracovaných videí nemáme vůbec nic, a s tímto přístupem se nedočkáme žádného vřelého rozloučení. Začali jsme tedy jednat. Nacvičovali jsme dokonce po škole, neboť situace byla opravdu v kritickém bodu. 

V pondělí dopoledne jsme nacvičovali v Koruně. Videa již byla sestříhaná a potřebovala již jen malé úpravy, věděli jsme přesné body programu a s nadsázkou se dá říci, že jsme měli vše připraveno. Teď jsme to museli pouze dát dohromady, nacvičit a vychytat techniku. To představovalo další problém, ale po usilovném čtyřhodinovém nacvičování, kdy jsme největší pokrok udělali ve vyškrtnutí části programu a v zapojení techniky, jsme šli silně nervózní domů. Pochopili jsme, že nadcházející večer musíme z větší části nechat na štěstí a náhodě.

V 17:00 jsme se shromáždili v Koruně, kde jsme zapojili techniku a naposledy na sebe ječeli pokyny kdo kde má stát. 

18:00 a večer měl začít. Již nebylo možno to oddalovat. V celku bych řekla, že jsme měli dobrý program. I 9.A i 9.B měli vtipné scénky, které však byly podložené mnohými technickými mezerami, což moc nepřispívalo k ucelenému a profesionálnímu dojmu. Program 9.A se skládal z prezentace žáků, vtipné scénky a tanečních vystoupení. 9.B vystupovala s úvodní prezentací žáků a následně měla celý program v rámci televizního vysílání (televizní noviny a reportáže, taneční číslo a scénka). Stejně jako celý školní rok i absolventský večer rychle utekl a přišla řada na šerpování (které bylo samozřejmě bez hudby). Jak je zvykem, na samotný konec večera si obě deváté třídy zazpívaly společnou píseň.

Poté, co se mi přestaly klepat ruce a kolena, jsem však byla nucena uznat, že toto byla možnost si užít poslední chvilky se svou třídou. S třídou, se kterou jsem prožila devět let života. Byla to skvělá možnost si vyzkoušet, zda-li jsme schopni se domluvit, poslouchat se navzájem a přijmout názory, se kterými nesouhlasíme. I když to bylo stresující, jsem ráda, že jsme mohli mít vůbec nějaký absolventský večer.

Na závěr bych už jen chtěla dát radu budoucím devátým třídám: I když budete plánovat půl roku dopředu, stejně se nejvíc věcí domluví poslední týden a půl před večerem. Nenadávejte a nezoufejte - užívejte si poslední chvíle se třídou a bavte se :)

Adéla Procházková 9.B