Základní škola Praha - Radotín

Bohužel jsme si nemohli přispat, nýbrž jsme museli do školy na první dvě vyučovací hodiny. Poté se celá 9. B sešla před školní budovou, abychom šli společně na nádraží. Nastoupili jsme do vlaku a jeli až na Smíchovské nádraží. Cesta do Bohnic byla velice dlouhá, protože jsme museli několikrát přesedat a navíc měl autobus dvacetiminutové zpoždění. Naštěstí bylo poblíž občerstvení s výbornými tvarohovými koláči :-).

Konečně jsme tedy dorazili do Psychiatrické nemocnice Bohnice a odtud byla cesta do ženského pavilonu 7 - který je dočasným domovem pro ženy závislé na návykových látkách - krátká. Na první pohled vyhlížel tento zašedlý a oprýskaný dům poměrně depresivním dojmem, kterému ještě přispívala skutečnost, že je podzim a park byl temnější a jednoduše řečeno smutný. Všichni jsme se shodli na jednom - lépe nebýt drogově závislými abychom zde nemuseli trávit svá nejlepší léta.

Po chvíli čekání přišla Jarmila, kterou známe již z dřívějška, protože se zúčastňovala školních protidrogových besed. Čekali jsme tedy dalších deset minut, než vyšla 9. A, která zde měla exkurzi před námi. Celí natěšení jsme se tedy poněkud hlučněji, než je v léčebně dobré, nahrnuli k domu. Jako uvítání nám bylo přichystáno oprávněné a důrazné napomenutí od paní Jarmily, že se máme chovat ohleduplně a tiše. Prošli jsme temným sklepem přimo do malého sálu pro patnáct lidí s křesly a židlemi. Museli jsme se tedy trochu smáčknout, ale nakonec jsme se vešli. Po usazení zavládlo hmatatelné ticho.

Za krátko přišla paní Jarmila a za ní kráčely dvě paní. Po usazení beseda začala. Nejdříve se každý představil a řekl, co by od této přednášky čekal; nejvíce jsme očekávali jak zde probíhá léčebný program a jak se vyvarovat drogám. Nakonec přišla řada na samotné přednášející, které se též představily - první se jmenovala Petra a druhá Pavla. Toto sezení považuji za nejvíce přínosné, než jsme doposud měli, protože životní situace těchto žen byla nadmíru hrozná, nemluvě o otevřenosti se kterou o svých zlých zážitcích vyprávěli.

Zhruba po hodině nastal konec sezení a myslím, že mohu mluvit za celou třídu, když řeknu, že jsme si všichni plně uvědomili, že drogy přináší pouze zoufalství a bolest nejen nám, ale také našim blízkým a že pokud nechceme v tomto témném a depresivním domě žít, musíme umět říci ne a drogám se vyhýbat.

Po konci sezení jsme prošli domem, takže nešlo nezahlédnout pokoje ve kterých drogově závislé žijí. Bylo tedy již něco přes jednu hodinu odpolední a my jsme se loučili s paní Jarmilou.

Cesta zpět probíhala v klidu a domů jsme dorazili obohaceni o nový zážitek a zkušenost.

Adéla Procházková 9. B