Příběhy bezpráví 2007/2008

příběhy bezpráví

„Národ, který nezná svou minulost, se odsuzuje k tomu, aby si ji zopakoval.“ Aby se tato slova amerického myslitele George Santayany nemohla v naší malé zemi uprostřed Evropy naplnit, k tomu se snaží přispět již třetím rokem projekt společnosti Člověk v tísni - ; Příběhy bezpráví.

Před dvěma týdny začal rok 2008, rok s osmičkou na konci. My starší víme, jaké události se u nás staly před šedesáti lety, také v roce s osmičkou na konci. Komunistický převrat 25. února 1948 neblaze poznamenal na dlouhých více než čtyřicet let životní osudy nesmírného množství lidí v tehdejším Československu. Ano, my starší to víme. Někteří z nás si dokonce ty časy prožili s konkrétními problémy na vlastní kůži. Ale co o tom ví dnešní mládež? Není toto bolestivé téma našich novodobých dějin záměrně vytlačováno z myslí dnešních „moderních“ lidí?

Jednou z náplní činnosti společnosti Člověk v tísni je i pomoc současným žákům a studentům poznávat, chápat a utvářet si názor na to, co se to v letech 1948 až 1989 v naší vlasti skutečně dělo. Díky projektu Jeden svět na školách se během listopadu žáci a studenti základních a středních škol mají možnost setkat a diskutovat s dosud žijícími svědky komunistického teroru.

Nejinak tomu bylo i v tomto školním roce u nás na ZŠ v Radotíně. V pondělí 19. listopadu k nám zavítal vzácný host, pan ing. Adolf Rázek. Po krátkém uvítání a představení tohoto politického vězně komunistického režimu, dnes pracovníka Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, byl nejprve promítnut dokumentární film Ztráta slušnosti z cyklu Ztracená duše národa. Pak následovala samotná beseda s hostem. Padaly i takové otázky jako: „ … a když mi babička říká, že ti všichni zavření za komunismu si to přece zasloužili, co na to mám říct?“ Pan Rázek odpovídal, reagoval, vybízel žáky k vlastním úvahám. Vyprávěl i svůj životní příběh z komunistického věznění. Nezbývá než věřit, že pondělní ranní dvouhodinovka měla smysl a že současní „deváťáci“, jímž byla určena, se aspoň trochu zamysleli nad danou problematikou. Snad se i v jejich myslích objevila nutnost vážit si těch, kteří se v nedávné minulosti tak či onak obětovali (v mnoha případech přinesli i oběť nejvyšší - svůj život ), neboť takovým lidem patří dík za to, že dnes můžeme žít ve svobodné zemi.

Protože v dnešní společnosti se hodnoty jako lidskost, odvaha či poctivost moc „nenosí“, je potřeba si je aspoň touto formou připomínat. A to jako sůl.

Vytvořeno 14.1.2008 16:34:47 | přečteno 2220x | Michael Jirsa