Příběhy bezpráví a kampaň Proti ztrátě paměti

V úplném závěru školního roku se ještě na chvilku přenesme do dnů podzimních, mlhavých, pochmurných. V jednom takovém listopadovém dopoledni k nám do školy totiž zavítal opět po roce vzácný host, pan Jiří Stránský. Přestože sám zažil během nespravedlivého věznění mnoho dnů pochmurných a téměř beznadějných, přináší s sebou na besedy do škol vždy optimismus, jakési světlo a radost ze života.

V rámci pojektu Příběhy bezpráví si nejprve naši deváťáci trochu více přiblížili padesátá léta 20. století a následné období normalizace po příchodu okupačních vojsk v srpnu 1968, a to i prostřednictvím filmů Bumerang a České děti. Pak už se ujal slova náš host. Člověk, který o bezpráví pácháném ve 20. století může vyprávět celé hodiny a hodiny. O svých zážitcích ze svého věznění a o atmosféře té doby hovořil jako obvykle s klidem, bez zloby či jakéhokoliv náznaku nenávisti. Ale také hlavně s humorem, což jak se později v reflexi žáků ukázalo, mnohé přítomné překvapilo. Jakým způsobem nás pan Stránský seznámil například s okamžikem probuzení po několika dnech v bezvědomí, kdy přikován do řetězů k nemocničnímu lůžku ho hlídal ještě voják s nabitým samopalem, na to těžko lze zapomenout. A přece takové hrůzné okamžiky života líčí s úsměvem, s optimismem do budoucna.

Proto chci také na těchto řádcích panu Stránskému ještě jednou moc poděkovat za to, že stálé patří mezi ty, kteří vytrvale usilují o to, aby se nezapomínalo. Ne kvůli šíření nenávisti, ale kvůli pravdě.

Závěrem jen malá poznámka. Právě dnes vrcholí mnoha akcemi po celé republice kampaň Proti ztrátě paměti. Společnosti Člověk v tísni (iniciátor kampaně) se tak snaží dalším způsobem připomenout všem pamětníkům té doby i mladým lidem, kteří ji nezažili, jaká je pravda o tom, co se v České republice v nedávné minulosti dělo. Především také vzdát úctu obětem komunistického režimu a připomenout zločiny, na které bychom neměli zapomínat.