Zákon o radosti

pan Jiří Stránský

Spisovatel, scénárista, laureát Ceny Karla Čapka, bývalý předseda Českého PEN Klubu, v 50. letech 20. století tzv. mukl - ; muž určený k likvidaci….Tak tohle vše a nejen to je pan Jiří Stránský. Člověk, který se ve čtvrtek 27. listopadu dopoledne stal na téměř dvě a půl hodiny hostem naší radotínské školy. Stalo se tak v rámci projektu Příběhy bezpráví.

Po krátkém uvítání vzácného hosta panem ředitelem jsme zasedli s našimi deváťáky ke sledování dokumentárního filmu Muž, který přecenil českou duši - útěky Josefy Brykse. Pohnutý životní příběh vojenského pilota, vězně dvou totalit (nacistické a komunistické), ale především čestného a opravdového člověka, se snad dotkl každého z přítomných. Prostřednictvím vyprávění dosud žijících spolubojovníků ze II. světové války, spoluvězňů z nacistických i komunistických lágrů a v neposlední řadě ze vzpomínek jeho manželky jsme mohli nahlédnout do života tohoto vzácného Čecha, statečného vlastence. Podle jeho slavného útěku z pevnosti Sagan byl dokonce natočen v cizině film. Josef Bryks je též nositelem vysokého britského vyznamenání. Takové osobnosti se však po únoru 1948 komunistům do jejich mocenských plánů nehodily, proto končily ve vykonstruovaných procesech v nejtěžších kriminálech. Komunisté z nich měli takový strach, že častokrát ani nevydali příbuzným zesnulých či popravených vězňů tělo k důstojnému rozloučení, mnohdy o jejich smrti informovali až po několika letech. Tak se stalo i v případě Josefa Brykse, který v roce 1957 umírá v jednom z jáchymovských lágrů…

Ale vraťme se k našemu hostovi. I on si v padesátých letech prožil své. Při besedě, která následovala bezprostředně po filmu, se ukázalo, že pan Stránský prošel celkem čtrnácti lágry. V odpovědích na otázky žáků i učitelů vypráví o svém zatčení těsně před maturitní zkouškou, o jednom „obyčejném“ dni v takovém lágru, o fárání do uranového dolu, o zdařilých i nepovedených útěcích spoluvězňů, o ubohých charakterech věznitelů, ale také o nesmírném vnitřním duchovním bohatství muklů, kteří ho naučili mimo jiné zbavit se nenávisti a zloby. Zvláště pak vzpomíná na básníka Jana Zahradníčka, který se tak jako mnoho dalších z opravdové elity národa tehdy vězněné stal na několik let jeho „univerzitním profesorem“…

Proč toto všechno? Proč se „hrabat“ v minulosti? Jiří Stránský, jak sám říká, nemá s minulostí potíže, on se z ní vypíše. Za všechna jeho díla stačí zmínit Zdivočelou zemi. Ale co naše děti, pro které je toto nedávné období našich novodobých dějin neznámé skoro jako třicetiletá válka? Nejde zde o nějaké msty či buzení nenávisti, jde o to nazvat věci pravým jménem, znát svoji národní minulost a vzít si z ní ponaučení. A to je myslím i snaha celého projektu společnosti Člověk v tísni, projektu Příběhy bezpráví.

I když téma dopoledního setkání nebylo zrovna optimistické, pan Stránský dovedl přítomné potěšit nejen svým mistrovským projevem. V závěru besedy pak zanechal všem, mladším i starším, pěkné poselství - „Zákon o radosti“. Princip je jednoduchý. Snažit se někomu ze svých blízkých, když to jen trochu jde, udělat čímkoli radost. Třeba otevřít mamince dveře, když jde s obědem a má plné ruce, poslat přátelům jen tak esemesku, i když od nich nic nepotřebuji, dát malý dárek i jindy než o Vánocích apod. A rozdaná radost se pak mnohonásobně vrací. Že to nejde? Zkusme to!

Jeden svět

pan Jiří Stránský

pan Jiří Stránský

 
Josef Bryks - film

Josef Bryks - film

 
Při besedě

Při besedě

 
Poděkování a loučení

Poděkování a loučení

 
Při besedě 2

Při besedě 2

 
Při besedě 3

Při besedě 3

 
Při besedě 4

Při besedě 4

 
Jiří Stránský

Jiří Stránský

 
Příběhy bezpráví

Příběhy bezpráví

 
Pamětní deska hokejistům

Pamětní deska hokejistům

 
 
Vytvořeno 1.12.2008 17:28:41 | přečteno 2146x | Michael Jirsa